(Reportáž) Vrchol Festivalu sněhu

1. února se na Morávce konal vrchol festivalu sněhu. Festival sněhu je pravidelná akce, která probíhá v zimních měsících a jejíž součástí jsou různé přednášky, koncerty a podobně. Líbí se mi nápad udělat festival v zimě – když se všichni kulturní promotéři snaží umístit největší akce na léto, je to určitá alternativa ukazující, že lidé se mohou smysluplně setkávat kdykoliv v roce. Že v zimě nezbývá jenom sledování televize.

I já jsem se této akce zúčastnil a proto z ní přináším krátkou reportáž. Ještě před příchodem do areálu festivalu (akce se konala v tělocvičně a na školním dvoře ZŠ Morávka) jsem se byl se svým otcem projít z Morávky přes Ropičku na Kotař. Při cestě zpátky jsme zavítali do velmi zajímavé místní hospody Ateliér, z níž dýchala svobodomyslnost. Byla pitoreskně vybavena různými uměleckými předměty a pohodový výčepní čepoval nejrůznější piva, včetně piv minipivovaru U koníčka. 

Na dvoře zmíněné základní školy se měl konat jarmark. Bohužel přišlo jen málo stánkařů (tak kolem osmi), takže zahrada vypadala trochu pustě. Také lidí nepřišlo mnoho, zato tam pobíhalo hodně dětí. Většina lidí totiž přišla se svými dětmi, pro ně byla připravena od čtyř hodin i pohádka. Na té jsem sice nebyl, ale od kamarádky jsem se dozvěděl, že při ní byla tělocvična docela plná. Tělocvična byla hlavním sálem, kde probíhaly i pozdější koncerty, trochu jsem nechápal, proč byly uprostřed ní před pódiem umístěny žíněnky. Na druhou 
 stranu – třeba to v dětech přispěje k probouzení zájmu o kulturu.

První věc, kterou jsem při příchodu viděl, byla přehlídka místního kynologického klubu. Několik cvičitelek ukazovalo, jak dokázaly vycvičit své psy. Někteří psi poslouchali trochu méně, někteří poslouchali více a ukázali docela dobré kousky – vyhledávali osoby podle pachu, plazili se, otáčeli se a podobně. Celou prohlídku podle mne prolínala myšlenka společného učení se, a to bylo možná to nejpodstatnějí.

Co se tohoto tématu týče, čtyři z pěti členů následující kapely Kajkery byli učitelé. Tuto kapelu mám rád už dlouho, jsem jejím velkým fanouškem. Vždycky mne na jejich hudbě oslovovala velká pohoda, a ta nechyběla ani tentokrát. Navíc podle mne muzikanti ještě více vybrousili svou hru na nástroje, takže mi kapela místy připomínala zahraniční kytarové kapely. Texty prolínalo zaujetí detaily okamžiků, věcí či míst, ale na druhou stranu i hodně životních zkušeností. Ač, jak jsem napsal, hrála kapela dost pohodově, docela mne dojala písnička, kterou zpěvák věnoval své již bohužel mrtvé babičce – a to se o takové emoce zpěvák nijak nesnažil. 

Poslední částí programu, kterou jsem viděl, bylo vystoupení frýdecko-místeckého folklórního souboru. I oni do svého programu včlenili určitou výuku – vysvětlovali lidem, jaké kroje se kde na frýdecko-místecku nosily a jaké byly jejich součásti. Zaujalo mne to, že na slovenské straně lašska se jednoduché kroje nosily ještě po druhé světové válce. Ostravička má dvě části, jedna se stará o hudbu a ta druhá předvádí tance. Tance byly někdy fyzicky náročné (někteří tanečníci v jedné písni skákali 'v kliku') a byly do nich zahrnuty i prvky divadla (drobné spory se střídaly se spoluprácí). Po vystoupení si připravili výuku tanců i pro publikum, to už jsem ale odešel.

Myslím si, že je super, že se takováto originální akce na Morávce koná. Je jasné, že by organizátoři měli některé věci vypilovat (například zmíněný jarmark) a jiné lépe promyslet(uspořádání prostoru v tělocvičně), ale jak bylo během festivalu - v areálu Základní školy Morávka - znát, učíme se všichni. Někteří víc, někteří míň – například nazvučení sálu bylo podle mne perfektní.