Posádka „jagdkomana“ neměla tušení, jak je blízko
partyzánskému štábu. Její patroly se odvažovaly na silnici a na lesní cesty jen
v celých skupinách – jednotlivci do lesa vůbec nevkročili a v noci se
celá posádka pevně uzavírala ve svých ubikacích.
S bezvýraznou tváří, ale s výsměchem v nitru
volili jim obyvatelé Morávky přímo před nosem partyzánské kurýry a spojky,
vypravované z vrchu Travného, z toho „prokletého hnízda“ partyzánů,
jež se gestapáci marně snažili vypátrat, ač je měli přímo na očích.
Na „jagdkomango“ v Morávce jen pršely vzteklé nadávky a
tresty nadřízených velitelství, protože bylo vždycky jinde, než mělo být, a
nikdy nebylo tam, kde partyzáni znovu a znovu působili nacistům citelné ztráty
na lidech a zmocňovali se úspěšně zbraní, střeliva a dopravovaných potravin.
Nedovedli vypátrat ani vysílačku, která zde někde v Morávce nebo u Morávky
musela být ukryta. Vysílala co chvíli, klidně se zapojila na elektrickou síť, a
dráždila nacisty až k nepříčetnosti.
Kdyby posádka „jagdkomanda“ tak veděla, že lesní dělní
Dominik Kotásek, který chodil kolem nich denně s lhostejnou a nevšímavou
tváří, je hlavní spojkou s bunkrem na Travném, že je to lesní Josef
Liberda, který pro bunkr obstarává všechny potřeby a zásobuje partyzány spolu
s Bohumilem Carbolem a místním obchodníkem Rudolfem Mrůzkem, že přímo
v chalupách Morávky v samé blízkosti jejich štábu zapojují Jan
Mrůzek, Alois Pavelek a Jan a Ludvík Novákové partyzánskou vysílačku ve svých
domácnostech na elektrické vedení, a tak spojují bunkr na Travném pravidelně
s partyzánským štábem Rudé Armády!
V pátrání míjel týden za týdnem, měsíc za měsícem
bezúspěšně a marně. Nepomáhalo ani další zesílení gestapáckého „jagdkomanda“,
ani slídění agentů a okolních „jagdkomand.“ Teprve počátkem listopadu se pomocí
agentky, která se vydávala za „partyzánku Idu,“ dostali nacisté na stopu, která
je konečně dovedla k Travnému.
Žádné komentáře:
Okomentovat