Pozvánka na Pražmovské plackové hody

Velká Doberská byla pestrá a zábavná, jen mohla být více slavnostní

V sobotu 30. srpna se v Dobré konal další ročník tradiční místní slavnosti Velká Doberská. Organizátoři, tedy především Obec Dobrá, si pro lidi připravili bohatý a pestrý program různých žánrů, typů i hudebních stylů. Na své si přišli sportovci, děti, milovníci alternativní kultury, fanoušci pop music, lidi, co rádi pečou placky, fanoušci Juda, a určitě jsem na někoho zapomněl.

Dá se říci, že akce měla dvě polohy, a to zaprvé polohu slavnostní (k níž patří předávání cen místním osobnostem, setkání se starosty partnerských obcí a další okamžiky, například ohňostroj) a polohu zábavnou, kdy se lidé baví hudbou různých žánrů a dalšími doprovodnými akcemi. Protože Dobrá nemá příliš vlastních tradic, ve smyslu folklóru a podobně, byl bych rád, kdyby se tato akce více soustředila na tu slavnostnější část. Zábavné akce se v Dobré ději běžně (divadlo, Dobrfest, debaty se se známými osobnostmi…)

S tím souvisí i otázka toho, kdo akci moderoval. Na počátku se toho společně zhostili starosta Carbol a místostarosta Stypka, kteří dali akci slavnostnější ráz. Myslím si, že se jim moderování celkem zdařilo a nenarazil jsem na jediný negativní okamžik či prvek v jejich vystupování. Poté byli vystřídáni známým moderátorem Jiří Bastou, ze kterého se očividně stal fanoušek naší obce, a ten akci pojal více zábavněji. Myslím si, že je to moderátor velice dobrý, jenom, jak jsem napsal, bych chtěl obecní slavnost trochu oficiálnější.

Možná by akci slušely také dvě pódia. Bylo trochu nešťastné, když se při oceňování doberských osobností připravovaly další kapely, a nebo podobně společném setkání starostů partnerských obcí. Mohla být jedna scéna slavnostní, a jedna scéna koncertní. Dokázal bych si dobře představit i další doplnění slavnostní scény – například debata veřejnosti s paní učitelkou Lyskovou, hlavním tahounem projektu Ekoškola, by mohla být velmi zajímavá.

Ale i tak byl doprovodný program velice zajímavý. Již od ranních hodin se mohli místní nadšenci do sportu utkat v různých disciplínách, konala se také soutěž v pečení bramborových placků. Později odpoledne se v průběhu hudebního pásma představili místní Judisté, kteří na matracích předvedli kousky svého umění. Musím říct, že kdyby tam později začalo chodit nějaké mé potenciální dítě (nyní děti nemám, jenom úvaha), měl bych strach, že se mu něco stane. Natolik byly pohyby judistů dynamické.

A také se mi líbila další akce, házení vajíčkem ve dvojicích. Lidé se přihlásili ve dvoučlenných skupinkách a měli za úkol házet vajíčkem na stále větší vzdálenost. Kdo by dohodil nejdál, ten vyhrál. Bohužel místostarosta neprozradil, jaká cena vítěze čekala. Ale byla to sranda, a myslím si, že by se z tohoto „sportu“ mohla stát každoroční tradice.

Jak jsem již napsal, kapely hrály různé žánry a něco si v programu mohl najít snad každý. Prostor dostali ochotníci a začínající umělci, například děti z naší základní i mateřské školy, ale i profesionálové, jako byl například Petr Nagy nebo již více třicet let hrající kapela Progres 2. 

Akcí se trochu silněji prolínal folklór, protože lidové skladby zpívaly různé soubory. Taková hudba zaznívala jednak v rámci pásma, ve kterém hrály folklórní soubory z partnerských obcí. Zde byly podařenější kousky i ty méně podařené, nejvíce se mi líbil trochu moderně znějící soubor Kozinianie, naopak nejméně asi soubor Seniorka.

Ale i další kapely hrály lidovou hudbu. Gospelový soubor Canticorum prokládal české lidové písně s americkým gospelem. A musím říct, že jejich gospel se mi velmi líbil – oproti provařeným hitům, které známe z televize, hráli vícehlasé skladby, které neměly jen jednu ústřední melodii, ale melodie se mísily a prolínaly. Dále zpívala lidovou hudbu Lenka Adámková, umělecky velmi vyspělá zpěvačka, která dala prostor i klasičtějším skladbám.

Po nich nastoupila kapela Glajzy, která mne velmi nadchla. Jsem rád, že jsem díky Velké doberské objevil tuhle kapelu. Hráli velmi barvitou a svěží hudbu, která místy zabrousily i do latiny, některé písničky dokonce zpívali španělsky. Naopak MC Duro byli hrozní a myslím si, že na ně kromě dětí nikdo nereagoval a skoro ani nikdo netleskal. 

Pak už jsem čekal na oblíbenou kapelu Progres 2, mám totiž rád kapely, které komunisti zakazovali. A tato byla právě jednou z nich. Hudebně navazovali na ten potemnělý sound, který komunisti neměli rádi, ale dali prostor i písním se silnějšími melodiemi nebo umělečtějším skladbám s ozvláštněným průběhem. 

Poslední host, kterého jsem si byl poslechnout, byl Petr Nagy. A musím říct, že i on mne pozitivně překvapil. Čekal jsem, že přijde hvězda a bude se jako hvězda chovat. Naopak přišel skromný prošedivělý pán, který sám s kytarou zahrál písničky z doby své největší slávy. I lidé na něj reagovali nadšeně.

Těším se na další ročník Velké Doberské. Organizátoři akce prý spolupracovali s uměleckou agenturou již zmíněného Jiřího Basty, a myslím, že celkový program byl velice podařený. Snad bude obec s Bastou spolupracovat i nadále.

Nad oslavou společností JEWA vysvitla duha

Duha vysvitla v sobotu 16. srpna nad areálem Sport relax clubu v Dobré, kde se konala oslava 20. výročí dřevozpracující společnosti Jewa. Tato společnost se rozhodla oslavit své výročí netradičně a docela zajímavě – nikoliv se zaměstnanci zavřenými v nějakém sálu, ale v otevřeném sportovním areálu – tak, aby se oslav mohla zúčastnit i veřejnost. Aby si lidé mohli přijít poslechnout kapely, které k oslavě hrály. Musím pochválit tento způsob marketingu.

Kromě několika kapel (Legendy se vrací, Elvis Presley Revival, a další) se akce účastnil i ostravský moderátor Jiři Basta, alias Chorche Bastič, protože tuto sobotu také slavil své narozeniny. A tak spojil příjemné s užitečným a celou akci moderoval. Bohužel nevyšlo počasí, občas pršelo. Lidé byli v těchto chvílích schovaní pod stanem a příliš na hudbu nereagovali. To potkalo například kapelu Sjeté gumy. 

Jinak si ale festival užil další učinkující, Elvis Presley Revival. Šlo o jednoho zpěváka, který se stylizoval do role Elvise Presleyho. Musím říct, že velmi důvěryhodně, bylo cítit, že tuto starou muziku miluje. Z jeho vystoupení jsem měl velmi dobrý pocit – komunikoval se svým publikem, na závěr sešel i z pódia a šel zpívat přímo mezi lidi. Některé věci by mu ale šlo vytknout. Místo hudby puštěné ze záznamu mohl mít doprovodnou kapelu, mohl také více tančit ve stylu největší světové hudební legendy.

Po něm nastoupili hráči tvrdé muziky, a to v podobě kapely Lautr. Zahráli spoustu starých rockových válů, a i na nich bylo znát, že k hudbě přistupovali poctivě. Byli to sice amatéři, ale měli vlastní styl a hráli tak nějak chlapsky od srdce. Zahráli i mou oblíbenou píseň Sluneční hrob, něco od Jiřího Schelingra či Olympicu v tvrdším podání, ale i písně světoznámých hard rockových kapel, jako například píseň od kapely Kiss.

Pár věcí se mi na celé akci ale nelíbilo. Například předražené jídlo, guláš stál 95 korun. Venku čepovali jen pivo, a když chtěl člověk zvenku nějaké nealko, musel se propašovat do VIP Salónku, který měl sloužit zejména zaměstnancům firmy. Nelíbilo se mi chování některých zaměstnanců. Hudbu jsem si celkem užil, ale celkově jsem z akce jsem nebyl nějak zvlášť nadšený, odešel jsem z ní proto trochu dříve. Když jsem odcházel domů, slyšel jsem z dálky ohňostroj.

OÁZA v Raškovicích: dějství druhé - Sen se začíná plnit

Tak se i stalo. Sen se začal plnit. Nejprve na papíře, kdy Zdeňkovy vize začal zhmotňovat projektant do podoby technické dokumentace, za nějaký čas se jako mávnutím kouzelného proutku v kurzech znenadání objevil jeden neuvěřitelný stavitel, který prohlásil: „Já Vám to pomůžu postavit“. A tak konečně, na jaře roku 2008 - v době Zdeňkových osmdesátých narozenin, začala starou hospodářskou budovu postupně nahrazovat hlavní budova OÁZY ŠŤASTNÉHO A ZDRAVÉHO ŽIVOTA. Když se na konci roku stavba zastřešila, považovali jsme to za malý zázrak.

Po celou dobu stavby se nepodařilo získat žádnou dotaci, někteří odmítnutí finanční podpory dokonce zdůvodnili tím, že projekt považují za příliš ambiciózní a mají obavu, že by se v tomto případě jednalo o zmařenou investici. Na druhé straně se ale našlo o to víc přátel ochotných nezištně přiložit ruku k dílu a těch, kteří dokonce přispěli i finančními dary. Všem jim patří velké díky.

Každý, kdo kdy postavil dům, ví, že hrubou stavbou to všechno teprve začíná: končí období, kdy stavba postupuje mílovými kroky dopředu a začíná mravenčí práce. Těch malých i velkých zázraků ale přibývalo a vlévaly Zdeňkovi i Lence krev zpátky do žil v dobách, kdy si sahali doslova na dno svých fyzických i psychických sil, o finančních prostředcích ani nemluvě.

Dobratičtí fotbalisté oslavili postup do vyšší ligy

V Dobraticích se 21. června konal poslední zápas fotbalové sezóny. Ten si dobratičtí fotbalisté zahráli s fotbalovým týmem z Dobré. To odpoledne ale nešlo jen o jeden zápas. Místní tým totiž postoupil do vyšší ligy, do 1. A třídy Moravskoslezského kraje, a tak to pořádně oslavil.

Po první polovině byl výsledek 1:0 pro Dobratice, ty následně zvedly na 3:0, poté se Dobré podařilo přiblížit na 3:2, ale celkový výsledek byl nakonec 6:3. Celkový počet diváků odhaduji na dvě stě. Musím uvést, že fotbalu skoro vůbec nerozumím, a proto nemohu napsat postřehy ze samotného fotbalového zápasu. Přináším tedy alespoň reportáž z oné oslavné části.

Bylo znát, že místní fanoušci úspěch svého týmu opravdu silně prožívají. Moderátor zápasu, který byl docela schopný, během zápasu s fanoušky dobře komunikoval. Tak nějak jsem měl ke konci pocit, že vzájemné reakce fanoušků a sportovců byly prostoupeny silnou mužskou energií. Fanoušci hlasitě provolávali jména hráčů, udělali několik mexických vln, zpívali popěvek „my se dneska ožerem“ a jako doprovod k tomu všemu jeden fanoušek rytmicky bubnoval. 

Po skončení zápasu na hřiště vstoupilo několik důležitých lidí.  Předseda krajské fotbalové ligy předal týmu pohár a místní starostka Alena Kacířová předala všem hráčům pamětní medaile. Hráčům pogratulovali také někteří dobratičtí zastupitelé. Moderátor a fotbalisté poděkovali různými způsoby svým fanouškům. Moderátor nezapomněl ani na ženy – poděkoval partnerkám a manželkám fotbalistů, že to s nimi i přes velmi časté tréninky a zápasy vydrží. Poté otevřeli šampaňské a vystřelili konfety.

Následně se nějaký čas čekalo na závěrečnou část odpoledne, koncert zábavové kapely Flash. Ta měla vlastní aparaturu, musela se tedy po zvukové stránce pořádně připravit, a návštěvníci zatím debatovali ve skupinách a vítězství zapíjeli panáky. 

Styl kapely Flash bych označil jako klávesový pop. Měli dvě hezké a velmi dobré zpěvačky, a dva muzikanti hráli na dvojité klávesy. Co mne pozitivně překvapovalo bylo to, že v tomto složení dokázali zahrát velmi pestrou směsici skladeb. Už v úvodu řekli, že se budou snažit, aby oslovili každého. A tak zahráli slavné filmové melodie, slovenský pop (například píseň od Jany Kirschner), rockovější věci (Kabáty), jednu country píseň a tak dále.

Zpočátku to vypadalo, že kapela moc lidí nezajímá. Když hráli první část svého vystoupení, připadali mi spíše jako doprovodná kapela k vernisáži. A taky mi přišlo, že se jejich styl příliš nehodí k samotné akci. Později se ale můj pocit změnil. Již v druhé části jejich vystoupení přibývalo stále více tanečníků a tvořila se příjemná večerní atmosféra. Tak nějak se rozjížděla pořádná oslava místní fotbalové radosti.