Rozhovor: s Michaelou Gongolovou o občanském sdružení Bez Mámy a o rozvojové pomoci

Můžete říct něco k historii Vaší organizace? Vaše organizace není příliš stará, vznikla v roce 2006, můžete říct, co jste dělali v počátku svého působení?
Občanské sdružení Bez mámy bylo založeno v roce 2006 na jižní Moravě Ondřejem Horeckým, který už měl několikaletou zkušenost s pomoci potřebným v Tanzánii. Po 4 letech v roce 2010 se sídlo sdružení přesunulo sem k nám na severní Moravu do Moravskoslezského kraje, ale náplň působení v Tanzánii zůstala nezměněna. Pokračovali jsme v projektech, které nastartoval Ondra a první dobrovolníci.
Na co se Vaše organizace zaměřuje? Komu a jakým způsobem v Africe pomáháte?
Už náš název Bez mámy napovídá, že naše pozornost patří dětem zejména sirotkům. Nicméně snažíme se pomáhat tam, kde je potřeba a kde nám to naše možnosti a síly dovolují. Podporujeme místní seniory, jejichž zdravotní i sociální situace je velmi tížívá. Dovozem slunečních krémů podporujeme albíny, protože téměř nikdo z nich si jejich nákup v Tanzánii nemůže dovolit.
Na svých webových stránkách píšete, že se soustředíte na africké sirotky. Můžete uvést čtenáře trochu do kontextu, co tyto děti v životě potkalo, že se staly sirotky?
V Tanzánii žije přibližně 2,5 milionů sirotků. Většina z nich přišla o své rodiče vlivem viru HIV. Není to však jediný důvod, rodiče umírají také na malárii nebo, pro nás možná trochu nepochopitelně, na běžné infekce, jako je například průjem. Osiřelé děti pak putují ke svým nejbližším příbuzným, což můžou být pro ně i prakticky cizí lidé, které v životě neviděly a kteří mají sami problém uživit své vlastní rodiny. V Tanzánii neexistují státní sirotčince. Pomoc sirotkům ze strany státu je spíše formální než skutečná.
Také tam píšete, že se snažíte pomáhat místním komunitám, aby byly hospodářsky soběstačné. Jakým způsobem toto děláte?
V minulosti jsme například podporovali místní vdovy, tím, že jsme je učili vyrábět mýdlo a poskytli jsme jim potřebný kapitál do začátku tohoto malého podnikání. Nebo jsme postavili slepičárnu, aby si jejím provozem vydělávali nemocní virem HIV na potřebnou léčbu. Přestože oba tyto projekty vycházely s potřeb místních a na jejich popud, nebyly bohužel úspěšné. V prvém případě se ukázalo, že vdovy nedokáží samostatně podnikat bez neustálé dotace materiálu a ve druhém případě se nemocní virem HIV museli odstěhovat do míst s dostupnější léčbou. Nyní se soustředíme na projekt soběstačnosti Centra pro sirotky, aby v budoucnu bylo, co nejméně závislé na jakékoliv dotaci.
Co si myslíte o značce Fair trade?
Na Fair trade se nám moc líbí, že bojuje za spravedlivou odměnu pro pracovníky, zakazuje dětskou práci a přitom pamatuje také na životní prostředí. Je celkem škoda, že fair trade produkty nejsou všude dostatečně viditelné...člověk pak automaticky v obchodě sáhne potom, co má na očích.
I když to s Fair trade přímo nesouvisí, tak bychom rádi zmínili, že se Bez mámy snaží rovněž podpořit ekonomiku v rozvojové zemi. Provozujeme v ČR eshop www.darekzafriky.cz, který je výhradně tvořen výrobky, které kupujeme od výrobců v Tanzánii. Ať už to jsou malíři stylu Tinga Tinga nebo řezbáři či výrobci bižuterie. Smysl našeho eshopu nespočívá pouze v podpoře místních výrobců, ale také podpoře rozvojových projektů Bez mámy v Tanzánii.
Co všechno se Vám podařilo v Africe postavit?
V chudé vesničce Mahango se podařilo vybudovat základnu našeho působení. Nejprve se, ve spolupráci s americkou ambasádou a místními obyvateli, vybudovala chybějící mateřská školka. Později Bez mámy postavilo malý sirotčinec a misijní stanici pro řeholní sestry, které napomáhají stabilnímu chodu projektů na místě. Velkým krokem bylo založení projektu Adopce sirotků (ve smyslu finanční podpory sirotka) a projektu Škola škole, ve kterém české školy pomáhají venkovským školám v Tanzánii s opravami, budováním a vybavením. Později jsme zahájili stavbu velkého Centra pro sirotky, které je v současnosti z velké části dokončené a od léta 2013 byl v ubytovně pro chlapce zahájen také provoz. Dostavba ubytovny pro dívky jde bohužel pomaleji, než jsme očekávali; máme sice již hrubou stavbu se střechou, ale stále nám chybí dostatek financí na okna, dveře, omítky, výmalbu, vybavení,...
Také provozujete projekt adopce afrických sirotků. Můžete přiblížit, o co jde, jací lidé se mohou k projektu přidat a co pro to mají udělat?
V projektu Adopce sirotků jde o finanční podporu dítěte, aby mělo důstojné podmínky k přežití - dostatečné jídlo, oblečení, hygienu a také potřebné vzdělání. Tyto náklady se většinou pohybují od 5000 do 7500 Kč za 1 rok. Zapojit se může kdokoliv, kdo je ochoten dát sirotku šanci na alespoň trochu lepší budoucnost. Takový člověk by však měl i počítat s tím, že se osud „adoptovaného“ dítěte nedá vždy zcela ovlivnit. V nejbližších měsících zveřejníme na webu organizace další sirotky dostupné k adopci. Na těchto stránkách se můžete dočíst o adopci také další informace.
Vaše organizace sídlí v Nošovicích. Jak lidé z Nošovic a okolí reagují na Vaše snahy, snaží se Vám také nějak pomáhat?
V okolí našeho sídla spolupracujeme s lidmi s obcí Domaslavice, Dobratice, Nošovice, Vojkovice, Dobrá, Lhoty... vycházejí nám vstříc i některé farnosti a také představitelé obcí, máme hodně přátel, kteří se snaží pomoci, když vznikne nějaká aktuální potřeba, ale moc rádi bychom mezi sebe přivítali další lidi z blízkého okolí, kteří by byli ochotni pomáhat dlouhodoběji a systematičtěji s běžnými záležitostmi organizace v České republice. Zatím se nám takovíto lidé hlásí jen ze vzdálených míst České republiky.
Nyní děláte i projekt Sbírky pošli to dál... . V minulých týdnech jste v Nošovicích sbírali kola, lékarničky a podobně, které pošlete do Afriky. Jaký byl zájem lidí pomoci Vám v této kampani?
Projekt Sbírky pro Afriku – Pošli to dál je již pro letošek uzavřen. Ale musím říci, že zájem lidí o tuto pomoc byl překvapující...v tom nejlepším slova smyslu. Měli jsme co dělat, abychom vše do kontejneru naskládali. Odeslali jsem 205 různě naplněných balíků (oblečení, zdravotní materiál, domácí potřeby,...), 47 kol a 12 šicích strojů. Své věci vozili nejen obyvatelé Nošovic a přilehlých obcí, ale také z Ostravska, Uherského Brodu, Liberce, Prahy a dokonce přišel balík i ze Slovenska. Rovněž jsme byli vděční za to, že si lidé uvědomovali, že s takovouto velkou akcí jsou spojeny další výdaje a někteří nás podpořili také finančně. Díky tomu jsme mohli nakoupit další užitečné věci pro sirotčinec a financovat rovněž dopravu po území Tanzánie.
Působí Vaše organizace nějakým způsobem i v České republice? Snažíte se třeba místní lidi nějak vzdělávat o rozvojových tématech?
Ano, snažíme se dělat přednášky, tam kde ještě o nás neslyšeli, ale nejotevřenější těmto tématům jsou právě na školách, se kterými následně rozvineme spolupráci v projektu Škola škole. Pravidelně se nám daří dělat výstavy obrazů Tinga Tinga z Tanzánie, na kterých se návštěvníci rozvojových témat přímo dotýkají. Trochu nepřímo lidi vzděláváme o rozvojové problematice formou přiblížení filantropie. Tak abychom nestáli jen s nataženou rukou, ale aby se darování dostalo do všedních životních úkonů. Např.: jdu si koupit kafe, tak si vyberu kávomat, kde dávají z každého prodaného nápoje 2 Kč na Bez mámy (kávomaty na středních školách v MSK). Nebo nakoupím dárky na Vánoce v obchodě, kde výtěžek putuje na projekty v Tanzánii (www.darekzafriky.cz).

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říct... Čeněk Juřica (rozhovor z prosince 2012)

Pan Juřica bude v lednu již dva roky předsedou doberského Klubu seniorů. Hovořil jsem s ním o plánech do budoucna, o aktivitách minulých i obecně o naší obci.

...

Co bylo podle Vás nejvýraznější akcí, kterou Váš klub zrealizoval, v uplynulých dvou letech?

Taková nejvýraznější akce byla hned v prvním roce, kdy jsem byl ve funkci předsedy, a to výstava v klubu seniorů u příležitosti MDŽ. Vystavovali jsme perníčky paní Aleny Křibíkové a ostatní ruční práce mé ženy, Jiřiny Juřicové. Výstava měla velký úspěch, přišla se na ní podívat spousta lidí a viděli spoustu zajímavých ručních výrobků, které může člověk ve volném čase vytvářet.

Jak Vaše činnost obvykle probíhá v průběhu roku?

Co čtrnáct dnů pořádáme hlavně vycházky (kolem řeky Morávky či okolí obce Dobrá) či návštěvy (zámky), další týden se sejdeme v klubovně, kde posedíme, probereme různé soukromé či nesoukromé starosti i dění v obci. Tak se naším členům každý týden nějak vyplní. Jsme rádi, že do naší klubovny i na naše akce pravidelně dochází spousta lidí, včetně některých ve značně vysokém věku či se zdravotními problémy.

Vím, že spolupracujete i se Slavomírem Přidalem. Jak Vaše spolupráce vypadá?

Slávka Přidala znám už delší dobu, znali jsme se i z práce kdysi na Nové huti, potom na Mittalu. Je to cestovatel, který na svých cestách fotí a tak dál. Vždycky, když se vrátí z cest a uspořádá své obrazové materiály, ho požádáme, ať nám je v klubovně promítne. Následně po promítání ještě zodpoví dotazy seniorů k těmto svým cestám. 
 

Pamatujete si, o jakých zemích už pro Vás dělal dělal promítání?

On ta promítání dělal už dříve, ale od doby mého nástupu do funkce předsedy hovořil o své cestě do Jižní Ameriky a poté do Baku a okolí Kavkazu, kde se těží ropa.

Na Vašem klubu je zajímavé to, že vede své členy k aktivnímu trávení času. Nakolik je to podle Vás pro starší lidi důležité?

Já si myslím, že je to hodně důležité. Aby nezůstali doma, ale vyšli mezi lidi. Když sedíme v klubovně, tak opravdu probereme mnohé věci. Co se děje v obci, co se děje ve státě, lidé zavzpomínají, jak a kde bydleli v různých částech obce Dobrá, co se kde kdysi dělalo. Lidé se dozví spoustu zajímavých věcí o tom, jaké to tu kdysi bylo a jak to fungovalo.

...

Mohl by jste říci něco k historii Vašeho klubu?

Historii znám, sám jsem sepsal takový stručný přehled historie klubu seniorů od jejího vzniku v roce 1997, ale ještě to není hotové. K vytvoření tohoto díla mi sloužila kronika klubu seniorů a zápisky paní Boženky Sendlerové, která si taky sama zaznamenává podrobnosti o různých akcích. Základ už je, a až to dokončím, tak to možná někde publikujeme, možná že v Doberských listech na pokračování.

...

Vy jste v minulosti dělali i zájezdy do ostravských divadel. Proč to skončilo?

Jako klub seniorů jsme pořádali zájezdy do ostravských divadel, po nás to převzal na čas ještě někdo jiný, ale jako klub seniorů už jsme to nebyli schopni utáhnout. Jednak bylo komplikované zajistit lístky, zajistit autobus, poté se lidé nahlásili, následně přišla změna počasí, spousta zájemců se potom nedostavila a my jako klub seniorů jsme museli uhradit autobus a lístky, které nešly vrátit. Myslím si, že by tyto zájezdy mohla organizovat kulturní komise při obecním úřadu. Určitě by se našli zájemci z klubu seniorů, z klubu tělesně postižených, i lidé, kteří v klubech nejsou organizováni. Muselo by se udělat předběžné zjištění, jestli by lidé měli zájem a jezdili. Bylo by to velmi dobré.

Myslíte, že jsou v naší vesnici dobré podmínky, aby byli všichni lidé aktivní?

Já si myslím, že ty podmínky jsou dost dobré, ale zájem lidí je někdy nevalný. Není takový, jaký bych si představoval.

Co považujete za nejhezčí místa v Dobré?

Líbí se mi moc školní hřiště, které slouží na různé sportovní i kulturní akce, například na Velkou Doberskou. Park je lepší než předtím, až na to, že někteří lidé jej chodí poškozovat. 
 

Co by jste v obci změnil?

Po rozšíření kanalizace jsou silnice opravené, je třeba dodělat chodníky, jak nám to v Doberských listech slíbili, a taková drobná vylepšení pro občany. Velký nedostatek vidím v nádraží českých drah, které je pro starší lidi velmi neuzpůsobené, mají problémy při nastupování do vlaku a vystupování z vlaku. Někteří mají omezené pohybové možnosti a tak by si zasloužili u jedné koleje pořádné nástupiště.

Rozhovor zpracoval Petr Salamon