Velká Doberská byla pestrá a zábavná, jen mohla být více slavnostní

V sobotu 30. srpna se v Dobré konal další ročník tradiční místní slavnosti Velká Doberská. Organizátoři, tedy především Obec Dobrá, si pro lidi připravili bohatý a pestrý program různých žánrů, typů i hudebních stylů. Na své si přišli sportovci, děti, milovníci alternativní kultury, fanoušci pop music, lidi, co rádi pečou placky, fanoušci Juda, a určitě jsem na někoho zapomněl.

Dá se říci, že akce měla dvě polohy, a to zaprvé polohu slavnostní (k níž patří předávání cen místním osobnostem, setkání se starosty partnerských obcí a další okamžiky, například ohňostroj) a polohu zábavnou, kdy se lidé baví hudbou různých žánrů a dalšími doprovodnými akcemi. Protože Dobrá nemá příliš vlastních tradic, ve smyslu folklóru a podobně, byl bych rád, kdyby se tato akce více soustředila na tu slavnostnější část. Zábavné akce se v Dobré ději běžně (divadlo, Dobrfest, debaty se se známými osobnostmi…)

S tím souvisí i otázka toho, kdo akci moderoval. Na počátku se toho společně zhostili starosta Carbol a místostarosta Stypka, kteří dali akci slavnostnější ráz. Myslím si, že se jim moderování celkem zdařilo a nenarazil jsem na jediný negativní okamžik či prvek v jejich vystupování. Poté byli vystřídáni známým moderátorem Jiří Bastou, ze kterého se očividně stal fanoušek naší obce, a ten akci pojal více zábavněji. Myslím si, že je to moderátor velice dobrý, jenom, jak jsem napsal, bych chtěl obecní slavnost trochu oficiálnější.

Možná by akci slušely také dvě pódia. Bylo trochu nešťastné, když se při oceňování doberských osobností připravovaly další kapely, a nebo podobně společném setkání starostů partnerských obcí. Mohla být jedna scéna slavnostní, a jedna scéna koncertní. Dokázal bych si dobře představit i další doplnění slavnostní scény – například debata veřejnosti s paní učitelkou Lyskovou, hlavním tahounem projektu Ekoškola, by mohla být velmi zajímavá.

Ale i tak byl doprovodný program velice zajímavý. Již od ranních hodin se mohli místní nadšenci do sportu utkat v různých disciplínách, konala se také soutěž v pečení bramborových placků. Později odpoledne se v průběhu hudebního pásma představili místní Judisté, kteří na matracích předvedli kousky svého umění. Musím říct, že kdyby tam později začalo chodit nějaké mé potenciální dítě (nyní děti nemám, jenom úvaha), měl bych strach, že se mu něco stane. Natolik byly pohyby judistů dynamické.

A také se mi líbila další akce, házení vajíčkem ve dvojicích. Lidé se přihlásili ve dvoučlenných skupinkách a měli za úkol házet vajíčkem na stále větší vzdálenost. Kdo by dohodil nejdál, ten vyhrál. Bohužel místostarosta neprozradil, jaká cena vítěze čekala. Ale byla to sranda, a myslím si, že by se z tohoto „sportu“ mohla stát každoroční tradice.

Jak jsem již napsal, kapely hrály různé žánry a něco si v programu mohl najít snad každý. Prostor dostali ochotníci a začínající umělci, například děti z naší základní i mateřské školy, ale i profesionálové, jako byl například Petr Nagy nebo již více třicet let hrající kapela Progres 2. 

Akcí se trochu silněji prolínal folklór, protože lidové skladby zpívaly různé soubory. Taková hudba zaznívala jednak v rámci pásma, ve kterém hrály folklórní soubory z partnerských obcí. Zde byly podařenější kousky i ty méně podařené, nejvíce se mi líbil trochu moderně znějící soubor Kozinianie, naopak nejméně asi soubor Seniorka.

Ale i další kapely hrály lidovou hudbu. Gospelový soubor Canticorum prokládal české lidové písně s americkým gospelem. A musím říct, že jejich gospel se mi velmi líbil – oproti provařeným hitům, které známe z televize, hráli vícehlasé skladby, které neměly jen jednu ústřední melodii, ale melodie se mísily a prolínaly. Dále zpívala lidovou hudbu Lenka Adámková, umělecky velmi vyspělá zpěvačka, která dala prostor i klasičtějším skladbám.

Po nich nastoupila kapela Glajzy, která mne velmi nadchla. Jsem rád, že jsem díky Velké doberské objevil tuhle kapelu. Hráli velmi barvitou a svěží hudbu, která místy zabrousily i do latiny, některé písničky dokonce zpívali španělsky. Naopak MC Duro byli hrozní a myslím si, že na ně kromě dětí nikdo nereagoval a skoro ani nikdo netleskal. 

Pak už jsem čekal na oblíbenou kapelu Progres 2, mám totiž rád kapely, které komunisti zakazovali. A tato byla právě jednou z nich. Hudebně navazovali na ten potemnělý sound, který komunisti neměli rádi, ale dali prostor i písním se silnějšími melodiemi nebo umělečtějším skladbám s ozvláštněným průběhem. 

Poslední host, kterého jsem si byl poslechnout, byl Petr Nagy. A musím říct, že i on mne pozitivně překvapil. Čekal jsem, že přijde hvězda a bude se jako hvězda chovat. Naopak přišel skromný prošedivělý pán, který sám s kytarou zahrál písničky z doby své největší slávy. I lidé na něj reagovali nadšeně.

Těším se na další ročník Velké Doberské. Organizátoři akce prý spolupracovali s uměleckou agenturou již zmíněného Jiřího Basty, a myslím, že celkový program byl velice podařený. Snad bude obec s Bastou spolupracovat i nadále.

V Dobré hospodě se představily velmi kvalitní kapely, lidí přišlo málo

Na pátek 27. června si doberská Dobrá hospoda připravila velmi kvalitní hudební zážitek. Bohužel přišlo velmi málo lidí – v sále jsem jich napočítal jen okolo desíti. Organizátoři akci pojali jako otevírání léta, možná se některým lidem nechtělo v hezkém počasí do nějakého sálu, možná byli mnozí lidé z Dobré na Sweetsen festu. Podobný koncert se ale prý konal na stejném místě i loni, a podle členů druhé kapely to byl koncert velmi vydařený.

Jako první hrála kapela Jazzda. Hráli ve složení zpěv, elektrická kytara, basová kytara a bicí. Zpěvačka měla velmi dobrý, zajímavě zabarvený hlas. Basák nebral svoji kytaru jen jako rytmický, ale i jako melodický nástroj. Velmi často používali i perkuse, zpěvačka měla několik takových nástrojů a bubeník v některých písních hrál na djembe. Dokázal v rámci jedné písně plynule přejít z tohoto afrického bubnu na klasické bicí. 

Kapela Jazzda se zaměřuje převážně na jazz. Já jazz většinou nemusím, ale toto byla jedna z mála jazzových kapel, které mne bavily. Občas svůj žánr překračovali do swingu, občas do blues a na závěr i do World music. Na závěr totiž zahráli písničku vytvořenou bubeníkem a zněla opravdu velmi šamansky. Na muzikantech bylo vidět, že je hraní baví. Atmosféra celé hudby Jazzdy byla taková letní, pohodová. Celkově bych to popsal jako letní přírodní lyriku, s tím, že mi trochu připomínali kapelu Kajkery, o níž jsem zde už psal. 

Na plakátech byla přislíbena kapela Pouze znouze, nakonec ale hráli jenom v torzu této kapely, ve dvojici. Kytaristu, který byl představen jako letitý bluesman, doprovázel baskytarista Jazzdy. Mi to vyhovovalo mnohem více, mám rád takovéto bluesové 'písničkáře.' Celkově působili velmi charismaticky, bylo znát, že hlavní postava kapely má už v hudbě mnoho zkušeností, a baskytarista se zase vyznačoval takovým poctivým 'chlapáctvím.'

Zvuk této dvojice byl velice pestrý a plný, kytary k sobě harmonicky pasovaly. Zahráli písně z různých soudků – některé od zmíněné již neexistující kapely Pouze znouze, některé písně, které někdo ze dvojice složil sám, a některé převzaté věci. Nejvíce mne bavila písnička, kterou podle svých slov hráli velmi málo, ve které jsem cítil něco z irské tradiční hudby a něco z alternativního country.

Na to, že přišlo velmi málo lidí, byl potlesk velmi hutný. Celkově bych akci přirovnal spíše k takovému přátelskému setkání než koncertu pro veřejnost. To se projevilo i v tom, že druhá kapela si pozvala členy první kapely ke společnému hraní na závěr koncertu.

Dobratičtí fotbalisté oslavili postup do vyšší ligy

V Dobraticích se 21. června konal poslední zápas fotbalové sezóny. Ten si dobratičtí fotbalisté zahráli s fotbalovým týmem z Dobré. To odpoledne ale nešlo jen o jeden zápas. Místní tým totiž postoupil do vyšší ligy, do 1. A třídy Moravskoslezského kraje, a tak to pořádně oslavil.

Po první polovině byl výsledek 1:0 pro Dobratice, ty následně zvedly na 3:0, poté se Dobré podařilo přiblížit na 3:2, ale celkový výsledek byl nakonec 6:3. Celkový počet diváků odhaduji na dvě stě. Musím uvést, že fotbalu skoro vůbec nerozumím, a proto nemohu napsat postřehy ze samotného fotbalového zápasu. Přináším tedy alespoň reportáž z oné oslavné části.

Bylo znát, že místní fanoušci úspěch svého týmu opravdu silně prožívají. Moderátor zápasu, který byl docela schopný, během zápasu s fanoušky dobře komunikoval. Tak nějak jsem měl ke konci pocit, že vzájemné reakce fanoušků a sportovců byly prostoupeny silnou mužskou energií. Fanoušci hlasitě provolávali jména hráčů, udělali několik mexických vln, zpívali popěvek „my se dneska ožerem“ a jako doprovod k tomu všemu jeden fanoušek rytmicky bubnoval. 

Po skončení zápasu na hřiště vstoupilo několik důležitých lidí.  Předseda krajské fotbalové ligy předal týmu pohár a místní starostka Alena Kacířová předala všem hráčům pamětní medaile. Hráčům pogratulovali také někteří dobratičtí zastupitelé. Moderátor a fotbalisté poděkovali různými způsoby svým fanouškům. Moderátor nezapomněl ani na ženy – poděkoval partnerkám a manželkám fotbalistů, že to s nimi i přes velmi časté tréninky a zápasy vydrží. Poté otevřeli šampaňské a vystřelili konfety.

Následně se nějaký čas čekalo na závěrečnou část odpoledne, koncert zábavové kapely Flash. Ta měla vlastní aparaturu, musela se tedy po zvukové stránce pořádně připravit, a návštěvníci zatím debatovali ve skupinách a vítězství zapíjeli panáky. 

Styl kapely Flash bych označil jako klávesový pop. Měli dvě hezké a velmi dobré zpěvačky, a dva muzikanti hráli na dvojité klávesy. Co mne pozitivně překvapovalo bylo to, že v tomto složení dokázali zahrát velmi pestrou směsici skladeb. Už v úvodu řekli, že se budou snažit, aby oslovili každého. A tak zahráli slavné filmové melodie, slovenský pop (například píseň od Jany Kirschner), rockovější věci (Kabáty), jednu country píseň a tak dále.

Zpočátku to vypadalo, že kapela moc lidí nezajímá. Když hráli první část svého vystoupení, připadali mi spíše jako doprovodná kapela k vernisáži. A taky mi přišlo, že se jejich styl příliš nehodí k samotné akci. Později se ale můj pocit změnil. Již v druhé části jejich vystoupení přibývalo stále více tanečníků a tvořila se příjemná večerní atmosféra. Tak nějak se rozjížděla pořádná oslava místní fotbalové radosti.

 

Dobrfest měl kvalitní dramaturgii

14. června se v areálu restaurace Cyklobar konal další ročník již zaběhlého festiválku Dobrfest. Akci pořádal Doberský kulturní spolek pod vedením Václava Barana. Průměrná návštěvnost festiválku je kolem necelých dvou stovek hostů, a podobné to bylo i letos.

Přišel jsem bohužel později, až když hrála hudební skupina Acoustic session. Předtím hráli dva písničkáři, což bylo novinkou letošního ročníku – nikdy předtím zde písničkáři nevystupovali. Když jsem přišel, byl areál celkem zaplněný, a bylo znát, že panovala předletní pohoda. Akce nebyla žádným profesionálním festivalem plným reklamních stánků a bannerů, ale spíše produktem nadšení. Jak řekl zpěvák účinkující kapely Vecktor – „Jste taková dobrá parta, tady v té Dobré je to takové dobré.“

Blues – folková kapela Acoustic Session hrála sice zajímavě, ale nijak zvlášť mne nenadchla. Hudební provedení jejich skladeb mi přišlo příliš profesionální a chladné. Ale zahráli některé skladby jiných autorů, které byly u publika oblíbené. K nim patřila například píseň Stříhali do hola malého chlapečka od Vladimíra Mišíka.

Po Acoustic session hrála kapela Vecktor z Havířova, hudební skupina docela mladých kluků. Oslovila mne mnohem více. Hned na úvod uvedli, že hrají pop. Myslím, že to od nich není kalkul, že by se chtěli stát populárními, ale spíše ten pop v sobě opravdu cítí. Ve velkém počtu jejich skladeb byl cítit vliv Tomáše Kluse, a to zvláště ve zpěvu. V některých skladbách jsem objevil i vlivy dalších známých skupin – například Mňágy a Žďorp, Xindla X a nebo Sta zvířat. Jejich hudba byla sice trochu neučesaná a aranže nebyly úplně domyšlené, ale na to, že hrají teprve rok a jsou tak mladí, šlo o velmi dobrou muziku.

Meybe už hráli na Dobrfestu podruhé. A musím říct, že jejich vystoupení pro mne bylo překvapením. Z nudné kapely minulého ročníku se z nich staly hvězdy tohoto ročníku. Byť musím říct, že místy to s tou 'hvězdností' trochu přeháněli. Už nástup měli dobře zvládnutý, měli předpřipravený hudební úvod, do kterého potom začali hrát. Byli první, kdo pořádně roztancoval publikum, měli dobré reakce od publika a měli v něm asi i své stálejší fanoušky. Dobrý byl okamžik, kdy zpěvák zařval ve vhodný okamžik jedné písně „Udělejte nějaký kravál,“ publikum zareagovalo a jeho řev se dobře hodil do písně. Styl kapely mi někdy silně připomínal kapelu U2, jindy zase takový ten moderní pop-neo-punk. Dobré aranže, profesionální provedení, jen mi trochu chybělo to, že se po hudební stránce více nepředváděl klávesák.

Poslední kapelou byla už klasická kapela Dobrfestu Máma mele maso, byť trochu v jiném složení než dříve. Musím ale říct, že zmenšení počtu členů kapele prospělo, dobře vyznělo originální charisma hlavní zpěváka Ondřeje Nováka, mimochodem doberského zastupitele. Měli moc dobře vybrané písně, něco od Cranberries, něco od Red hot Chilli peppers, titulní píseň filmu Once, Alelujah ze Shreka. Vybrali i docela dobré české písně, akorát ty Kabáty zrovna v lásce nemám. Byla to prostě svérázná zábavová kapela hrající oblíbené ale ne provařené hity, jenom bych trochu doladil aranže. Místy hrály dvě doprovodné kytary v podstatě to samé a sólový kytarista by měl nabrat trochu více jistoty. 

Letošní ročník se prostě povedl, návštěvníci se také zdáli spokojení a ze vstupného se vybrala docela dobrá částka na charitu. Vzpomínal jsem na první ročník, kdy hrály skoro jen punkové kapely, a byl jsem spokojený z toho, kam festival směřuje. A na závěr, při poslední kapele, jsem si prožíval takovou svoji vnitřní euforii. Tak nějak z toho, jak to v Dobré dobře funguje.











Fotografie mi dal k dispozici Michal Návrat.

Akce zajímavého formátu proběhla v raškovické knihovně

Jednoduchá ale velmi zajímavě vymyšlená akce se konala v úterý 10. června v knihovně v Raškovicích. Jednalo se o vhodný způsob, jak propagovat místní knihovnický fond, vytvářet kolektivní a otevřenou zábavu, do níž se může zapojit každý, nebyla tam jasná dělící čára mezi učinkujícím a publikem. 

Večer byl tvořený pásmem písniček, podívání a předčítání. Vytvořila jej místní knihovnice M. Zemanová spolu s raškovickým hudebníkem Alešem Nitrou, známým například z etno-jazzové formace almára. Společně zvolili téma, kterému se věnoval celý večer, Nitra k němu vybral písničky a paní Zemanová zvolila zajímavé pasáže z knih ve své knihovně, které se k němu nějak vztahovaly. Lidé dostali texty, takže se mohli přidat a zpívat spolu s hlavním hudebníkem. Akce v podobném duchu se v Raškovicích konají několikrát v průběhu roku, ale nyní jsem ji poprvé navštívil já.

Tématem tohoto měsíce byly táborákové písně a divoký západ. K aktuálním horkům se dané téma velmi hodilo a návštěvník se tak mohl dobře naladit na atmosféru severní Ameriky v 19. Století. Nitra vybral několik písní s tématem divokého západu. Ve výběru byly skladby Michala Tučného, Waldemara Matušky, a další směs písní, jedna byla například od Jarka Nohavici (Divoké koně). Písně pojednávaly o kovbojích a Evropanech, některé naopak o indiánech (Ho ho Wathanay).

Právě konflikt mezi indiány a bílými v průběhu 19. Století byl silným tématem celého večera. Proto knihovnice přečetla například krátké zamyšlení o osudech indiánů, nebo o tom, jak železnice dělaly indiánům a jejich bizonům problémy. Sám Aleš Nitra se ale asi tímto tématem zabývá, a tak doplňoval některé informace. Mimo jiné se několikrát zmínil i o svých oblíbených westernových filmech.

Návštěvníci se dozvěděli o zajímavém ale smutném osudu Buffalo Billa. Byl to původem Evropan, který měl velmi blízko k indiánům. Po vystřídání několika profesí se rozhodl pustit do cirkusové show na téma divokého západu. Jeho cirkus byl hojně navštěvovaný, a tak o Bufalo Billovi začala vycházet spousta levných knížek. Bohužel později se mu přestalo dařit a skončil na ulici, kde také umřel.

S večerem jsem byl spokojený, ale přišlo málo lidí, na dřívějších akcích bylo prý lidí více. Když jsem o tom přemýšlel, napadla mne jedna věc, kterou mohli organizátoři udělat trochu jinak. Místo knihovny mohli udělat poslední literárně-hudební setkání tohoto

školního roku někde na zahradě nebo u řeky. Vzít špekáčky či něco pro vegetariány a protáhnout večer mnohem déle. Po připraveném programu by se mohla rozproudit volnější zábava, volnější zpívání a podobně. To je tedy můj tip pro paní knihovnici Zemanovou na příští červen.