Zastupitelé Vyšních lhot definitivně rozhodli o výstavbě parkoviště pod Prašivou

Zastupitelé obce Vyšní Lhoty byli nespokojení s návštěvníky hory Prašivé a dalších míst CHKO Beskydy. Turisté parkovali svá auta na mnoha nevyznačených místech, čímž poškozovali místní přírodu. Proto se obec rozhodla vystavět pod Prašivou parkoviště. Na zastupitelstvu ve středu 2. července byla v rámci výběrového řízení vybrána firma, která tuto stavbu provede.

Beskydská příroda si tak ulehčí nejpozději na konci září – stavba by měla proběhnout v době mezi červencem a zářím letošního roku. Stavba je v souladu s územním plánem obce, zabere pozemek nezpevněné části místní komunikace. Vozovka parkoviště bude vyrobena z přírodních drcených materiálů o tloušťce 500 milimetrů. 

Zastupitelé měli k projednání málo věcí, a proto byla jejich schůze velmi krátká. Řešili rozdávání balíčků pro Lhotské důchodce. Chtěli zajistit, že i v době voleb dostanou  senioři (podle data narození) od obce dárečky.Odmítli návrh na odkoupení parcely z obecního majetku, přesunuli na později změnu územního plánu, o kterou žádali majitelé místního pozemku. 

23. srpna bude znít hudba z areálu na Kamenitém až do druhé hodiny ranní. Zastupitelé dovolili posunout dobu nočního klidu organizátorovi, který bude bude pořádat festival Enjoy the colours. Správě CHKO Beskydy dovolili umístit dva informační panely na pozemcích obce Vyšní lhoty. 

Zaujalo mne, že všichni zastupitelé byli v hlasování jednotní. Na zasedání panovala uvolněná atmosféra, občas zazněl i vtip.

Rozhovor: Přemysl Mácha z Pražma o indiánech, kompostování a ovcích

Přemysl Mácha se ve veřejných záležitostech aktivně angažuje od roku 1998. Podílel se na vedení řady místních, národních i mezinárodních projektů a kampaní zaměřených na právo na informace o životním prostředí, environmentálně šetrné nakládání s odpady či podporu veřejné dopravy. V současnosti je členem dozorčí rady nadačního fondu Hyundai. Od roku 2000 působí jako vysokoškolský pedagog na Ostravské univerzitě. V uplynulých dvou desetiletích strávil sedm let v zahraničí, především v USA a Mexiku, hovoří plynně anglicky a španělsky a domluví se také portugalsky, francouzsky a německy. Žije v horské obci, kde se zapojuji do činnosti některých výborů a komisí zastupitelstva. Také jako vlastník malého chovu valašských ovcí se spolu s ostatními zemědělci zasazuji o snížení přebujelé byrokratické zátěže, která komplikuje udržitelné zemědělství v našem regionu.
S touto zajímavou místní osobností jsem se rozhodl udělat rozhovor.

V rámci svého studia jste navštívil indiánské kmeny v Latinské Americe. Můžete k tomu říci něco bližšího?

Strávil jsem zhruba rok v domorodých oblastech Mexika, konkrétně v Chiapasu a Michoacánu. Hovořím trochu maysky (tzotzilsky) a purépečsky. Zejména purépečské vesnice kolem jezera Pátzcuaro v Michoacánu jsem měl možnost poznat velmi dobře.

Čím Vás indiáni zaujali?
Můj zájem o Latinskou Ameriku má dva základní důvody. Tím prvním jsou domorodé kultury, ať už ty předkolumbovské nebo ty současné. Představují velmi odlišný způsob vztahování se ke světu, což mne velmi zajímá. Tím druhým důvodem je historicky (archiválně) poměrně dobře zdokumentovaný kontakt mezi různými skupinami lidí, kteří se v prostoru Latinské  Ameriky v posledních pěti stech letech setkávaly a daly vzniknout mnoha rozličným novým životním způsobům, tradicím a náboženstvím.

Někteří lidé si indiány idealizují. Myslí si, že žijou tím správným způsobem života, nezkažení civilizace, v obklopení přírodou, které si Váží. Co si o této idealizaci myslíte? Je to samozřejmě nesmysl, který nicméně vydělává, a proto jej mnoho lidí dále aktivně šíří. Jsou to lidé jako my, mají podobné tužby i strasti, a byť možná řeší některé problémy jinak, problémy samotné jsou totožné těm našim, resp. jsou povětšinou v horším postavení v důsledku historické diskriminace a marginalizace. Situace se velmi liší z místa na místo, proto je nemožné hovořit paušálně o všech indiánech. Naprosto jiná je situace v USA, kde většina domorodých skupin má právní subjektivitu a provozuje kasina, z kterých jim plynou obrovské příjmy, a v Mexiku, kde nemají ani právní subjektivitu a kde často žijí ve městech a vesnicích spolu s většinovým míšeneckým obyvatelstvem. Uchování přírodního prostředí je věcí vůle a dostupné techniky - se sekerou a foukačkou změníte podobu pralesa výrazně pomaleji než s motorovou pilou a loveckou puškou. Systémy nakládání s odpady jsou na latinsko-americkém venkově v plenkách, pokud vůbec existují, takže okolí většiny vesnic, včetně těch

domorodých, "zdobí" haldy odpadků a mnoho potoků a řek jsou vlastně páchnoucí stoky. Velmi žhavá je otázka těžebních práv v domorodých oblastech a probíhá velmi ostrá diskuze nejen mezi domorodými komunitami a vládou, ale také uvnitř těchto komunit o tom, zda těžit a pokud ano, tak v jaké míře a na co použít zisk.

Také jste působil v regionu v rámci sdružení Dětí Země. Dnes už jsou Děti země velmi malou organizací s jen několika pobočkami. Můžete uvést, na jakých konkrétních projektech jste tady pracovali?

Byla to spousta projektů od mezinárodní po lokální úroveň. Na mezinárodní úrovni jsem například koordinoval aktivity Dětí Země v rámci organizace IPEN, která se zaměřuje na eliminaci znečištění perzistentími organickými polutanty (např. dioxiny, PCB, PAU). Na národní úrovni jsem pracoval např. na prosazení integrovaného registru znečištění či na zachování svobodného přístupu k informacím. A na lokální úrovni jsme řešili např. domácí kompostování či podporu využívání veřejné dopravy v Beskydech.

Slyšel jsem, že jste komunikovali s tehdejším vedením obce ohledně vybudování kompostéru. Dnes obec Dobrá nabízí občanům kompostéry pro jejich domácí bioodpady. Co si myslíte, že je lepší – velká kompostárna nebo malé kompostárny na každé zahrádce? Ano, je to pravda, s obcí jsme připravovali projekt obecní kompostárny, z kterého ale nakonec sešlo. Zároveň jsme ale podpořili vybudování domácích kompostérů formou dotovaného materiálu pro stavbu

kompostérů a informačních brožurek a školení pro domácnosti. Obecní a domácí kompostování bych nestavěl proti sobě. Domácnosti se zahrádkou mohou kompostovat přímo doma, lidi z bytovek mohou kompostovat v nějakém komunitním kompostéru a obec může provozovat kompostárnu pro obcí spravovanou zeleň, větší množství bioodpadu z domácností (např. listí a větve) a samozřejmě také pro bioodpad z domácností, které nemohou anebo nechtějí kompostovat.

Nyní učíte na Vysoké škole, ale zároveň žijete v Pražmě, kde se staráte o své ovce. Co Vás přimělo k rozhodnutí přestěhovat se na venkov? Proč chováte ovce, vnímáte v tom nějaký důležitý myšlenkový prvek?

Pocházím z vesnice, vždycky jsme doma nějaká zvířata měli, takže to není nějaká radikální změna. Mám rád klid a blízkost lesa a hor. Chov ovcí je koníčkem, který mi nicméně v poslední době trochu přerůstá přes hlavu, protože pracovních povinností přibývá a jelikož mám i jiné koníčky, kterým bych se chtěl věnovat, rozhodl jsem se chov omezit.

V rámci své akademické práce jste zkoumal názvosloví místních jmen v horní části mikroregionu Morávka. Zjistil jste něco, co Vás překvapilo?

Především mne zaujalo, jak starých mnoho jmen je – hodně z nich se objevuje už v urbářích ze 17. století, což není běžné pro řadu mnohem starších obcí ve vnitrozemí. Stáří jmen částečně vysvětluje, proč se dochovalo tak málo příběhů, které vysvětlují jejich původ. Také mne zaujalo, jak moc se liší znalost jmen generačně, a jak odlišná jsou jména nejmladších generací. Jsme svědky významného předělu v názvosloví krajiny, které se po dlouhou dobu moc neměnilo. Řekl bych, že za takových padesát let se budou jevit výsledky našeho výzkumu podobně exotické, jako se nám mohou dnes jevit výzkumy toponymie na Papui-Nové
Guinei.

Taky jste kandidoval za Stranu zelených. Proč je Vám právě tato strana blízká?

Politika založená na úctě ke všemu živému je pro mne velmi důležitá a na naší politické scéně nevidím nikoho, kdo by ji byl ochoten a schopen realizovat. Každá strana o tom sice mluví, ale když dojde na lámání chleba, slouží svým pánům z průmyslu. Nejsme tady sami a jsme tady jen na malou chvíli. Bylo by velmi domýšlivé jednat, jako bychom tady byli na věky a svět byl stvořen kvůli nám.

Máte nějaké další plány, jak veřejně působit? Vím, že jste uvažoval o založení občanského sdružení na Pražmě. Jak to s tímto projektem vypadá nyní?

Plánů je mnoho, času nikoliv. Uvidíme, kam mne život dále zavede.

Fotografie P. Bohumila Víchy: Izrael a Sinaj

Doberský pan farář Bohumil Vícha rád cestuje na různá místa planety, zúčastnil se již řady světových setkání křesťanské mládeže. Všechny fotografie z těchto cest publikuje na svém fotoalbu na Rajčeti (odkaz). Děkuji mu, že mi dovolil si některé fotografie vybrat a publikovat je na svém blogu. Tady přináším jeho fotoreportáž z Izraele a Sinaje.

P. Bohumil Vícha
Narodil se v Bílovci a na kněze byl vysvěcen 23. června 1979 v Olomouci. Do naší farnosti přišel 1.července 2004 ze Zborovic u Kroměříže. Doberské farnost je už 10. místem jeho působení. Dříve působil například ve Vsetíně, Hustopečích nad Bečvou, Želechovicích nad Dřevnicí a Kyjově. Otec Bohumil se účastnil řady světových setkání mládeže.

V Dobré hospodě se představily velmi kvalitní kapely, lidí přišlo málo

Na pátek 27. června si doberská Dobrá hospoda připravila velmi kvalitní hudební zážitek. Bohužel přišlo velmi málo lidí – v sále jsem jich napočítal jen okolo desíti. Organizátoři akci pojali jako otevírání léta, možná se některým lidem nechtělo v hezkém počasí do nějakého sálu, možná byli mnozí lidé z Dobré na Sweetsen festu. Podobný koncert se ale prý konal na stejném místě i loni, a podle členů druhé kapely to byl koncert velmi vydařený.

Jako první hrála kapela Jazzda. Hráli ve složení zpěv, elektrická kytara, basová kytara a bicí. Zpěvačka měla velmi dobrý, zajímavě zabarvený hlas. Basák nebral svoji kytaru jen jako rytmický, ale i jako melodický nástroj. Velmi často používali i perkuse, zpěvačka měla několik takových nástrojů a bubeník v některých písních hrál na djembe. Dokázal v rámci jedné písně plynule přejít z tohoto afrického bubnu na klasické bicí. 

Kapela Jazzda se zaměřuje převážně na jazz. Já jazz většinou nemusím, ale toto byla jedna z mála jazzových kapel, které mne bavily. Občas svůj žánr překračovali do swingu, občas do blues a na závěr i do World music. Na závěr totiž zahráli písničku vytvořenou bubeníkem a zněla opravdu velmi šamansky. Na muzikantech bylo vidět, že je hraní baví. Atmosféra celé hudby Jazzdy byla taková letní, pohodová. Celkově bych to popsal jako letní přírodní lyriku, s tím, že mi trochu připomínali kapelu Kajkery, o níž jsem zde už psal. 

Na plakátech byla přislíbena kapela Pouze znouze, nakonec ale hráli jenom v torzu této kapely, ve dvojici. Kytaristu, který byl představen jako letitý bluesman, doprovázel baskytarista Jazzdy. Mi to vyhovovalo mnohem více, mám rád takovéto bluesové 'písničkáře.' Celkově působili velmi charismaticky, bylo znát, že hlavní postava kapely má už v hudbě mnoho zkušeností, a baskytarista se zase vyznačoval takovým poctivým 'chlapáctvím.'

Zvuk této dvojice byl velice pestrý a plný, kytary k sobě harmonicky pasovaly. Zahráli písně z různých soudků – některé od zmíněné již neexistující kapely Pouze znouze, některé písně, které někdo ze dvojice složil sám, a některé převzaté věci. Nejvíce mne bavila písnička, kterou podle svých slov hráli velmi málo, ve které jsem cítil něco z irské tradiční hudby a něco z alternativního country.

Na to, že přišlo velmi málo lidí, byl potlesk velmi hutný. Celkově bych akci přirovnal spíše k takovému přátelskému setkání než koncertu pro veřejnost. To se projevilo i v tom, že druhá kapela si pozvala členy první kapely ke společnému hraní na závěr koncertu.

Sbírka Pošli to dál ...

Pozvánka na několik kulturních akcí v mikroregionu na příští týden (30 června. - 6. července)

Přečtěte si další díl pravidelné rubriky o tom, co se v mikroregionu děje následující týden. Obce mikroregionu Morávka připravily přehledný seznam sportovních, kulturních i jiných akcí, které se budou konat v průběhu letošního léta. Můžete jej shlédnout například na stránkách Nižních lhot.

Křesťanské setkání dětí na Prašivé
1. července se děti z Moravskoslezského kraje potkají s regionálním katolickým biskupem. Setkání se odehraje ve Vyšních lhotách, v areálu Kamenité. Součástí bude mše svatá a výstup k nově zrekonstruovanému kostelu na hoře Prašivá. Od jedné do tří bude probíhat společný program, a o půl čtvrté se odehraje závěrečné požehnání.

Výstava v malé galerii v Raskovicích
Obrázky s duchovním rozměrem. Tak by se dala popsat tvorba Tomáše Prováznika, který až do konce srpna vystavuje v raškovické Malé galerii (prostor přidružený k místní knihovně). Pokud se chcete jít podívat, bude galerie otevřená v úterý a ve čtvrtek od devíti do pěti.

Poutní místa na Těšínsku
Výstava s názvem „Poutní místa na Těšínsku“ se bude konat ve dnech 13.6. až 9. 11. 2014 ve Výstavní síni Musaion v Havířově, Pavlovova 583/2 (pobočka Muzea Těšínska). Výstava představí poutní místa a tradice historického území Těšínského Slezska. Z české části se jedná jak o známá tak i méně známá místa: Bílý Kříž (Staré Hamry),Bruzovice, Frýdek, Gruň (St. Hamry), Prašivá a dále.


 




Ostatní informace
V doberské knihovně mají děti do 14 let registraci zdarma. Tato akce platí během letních prázdnin.

Základní a mateřská škola v Řaskovicích obhájily titul Ekoškola. Titul jim byl opětovně přidělen ve čtvrtek 19. června v Praze. Žáci s učitelkami si udělali rovněž výlet po pražských památkách.
 
Našel se pes – kříženec Jack Russel Teriéra. Majitelé nechť volají na číslo 732 823 758 nebo 558 412 306.

Představení Malé galerie v raškovické knihovně

Poutní místo Prašivá, 90 let chaty Klubu českých turistů na Prašivé

V následující sérii článku představím čtenářům vesnickou galerii, která funguje v raškovické knihovně. Malá galerie funguje již více než 10 let a stará se o ni knihovnice Marie Zemanová. Jako první přináším rozhovor, který vyšel ve sborníku o galerii v roce 2007. Sborník se jmenuje Malá galerie Raškovice 1997 - 2007 a vydala jej obec Raškovice.

Galerie na vesnici, to je opravdu ojedinělý a vzácný úkaz..?

K zaujetí pro výtvarné umění i k myšlence provozování galerie mě před mnoha lety přivedla osobnost Evy Kučerové – Landsbergrové .To setkání bylo pro mne osudové. Poprvé jsem měla možnost pracovat s člověkem, pro něhož je lidské nasazení a profesionalita naprostou samozřejmostí.

Při organizování výtvarných aktivit a především při instalacích konkrétních výstav mi Eva poskytla příležitost se mnoho naučit a získat k této oblasti blízký, vnitřní vztah.Tuto bytostnou zkušenost jsem zúročila při své samostatné práci ve Střediskovém kulturním zařízení v Raškovicích  v letech 1986-1991, kde jsem spolu s dalšími činnostmi uspořádala samostatnou výstavu obrazů Bohuslava Dyby, Ledy Pešatové, Miluše Březinové,  Anny Šenkové, Barbory Baumrukové, Anny Šmalcové, také dětské výtvarné tvorby a dvě prodejní výstavy Díla, českého fondu výtvarných umění.  V  roce 1995 jsem  začala pracovat v místní knihovně  a v jejím předsálí zařídila Malou galerii se stálým výstavním programem.

Jak se vůbec utvářel roční rytmus galerie, střídání výstav jednotlivých osobností, dětská výtvarná tvorba , národopisné výstavy, její vlastní dlouhodobá koncepce ?

Vyvíjela se postupně, pomalu: z dalších kontaktů s jednotlivými výtvarníky, z rozvíjející se spolupráce se školami, z významných události ze života obce. Přelomový okamžik nastal s otevřením Památníku Raškovic v roce 2002, kdy se přirozeně začaly pořádat národopisné výstavy. Impuls k obnovení místních tradic vzešel během přípravy jedné z výstav Josefa Nitry. Obrátila jsem se tehdy na paní Jiřinu Veselskou, která mi poskytla nedocenitelné lidské i odborné zázemí, bez něhož a také  podpory obecní samosprávy a dalších nadšenců  by se  otevření  a následná činnost stálé národopisné expozice nemohla realizovat. Koncepce galerie tak vyplynula jak z provázanosti činností s místem, lidmi, jejich tradicemi, tak i ze zájmu autorů regionu, spřízněných s místem a galerií.

K výjimečným regionálním umělcům, kterým se podařilo daleko překročit hranice nejen regionu patří Eva Kučerová –Landsbergrová a Petr  Bednář.

Za svůj mimořádný tvůrčí přínos v oblasti email artu se jim dostalo mezinárodního uznání, vystavují v evropských galeriích, jsou organizátory uznávaného Mezinárodního sympozia smaltu ve Frýdlantu nad Ostravicí, podílejí se organizačně také na Trienále smaltu, rovněž s mezinárodní účastí.

Všimla jsem si tvého zaujetí pro dětskou výtvarnou tvorbu, kdo ti pomáhá s tímto dlouhodobým projektem vyžadujícím týmové nadšení ?

Mnoho let jsem spolupracovala s učiteli výtvarného oboru ZUŠ ve Frýdku-Místku, hlavně s Naděždou Friedlovou, která v Malé galerii uskutečnila několik výjimečných autorských výstav. Zůstává pro mne nezapomenutelným člověkem, který mi v životě i v profesi bude velmi chybět. V posledních letech úzce spolupracuji s Hanou Černohorskou, která nyní působí rovněž na výtvarném oboru ZUŠ. Naše spolupůsobení v dětské výtvarné tvorbě a hlavně jeho přesahy publikovala v časopise Výtvarná výchova, v článku o projektu Krajina, který iniciovala a spolu se Zuzanou Bůžkovou, jejími kolegy a dětmi  uskutečnila na zdejší ZŠ. Velmi dobrá a dlouhodobá spolupráce s vedením i učitelkami  Základní a mateřské  školy v Raškovicích se odráží v jejich pravidelných návštěvách s žáky v galerii.

Raškovické děti v Malé galerii také vystavují, staly se tak její součástí, stejně jako dospělí

autoři. Patří mezi stálé návštěvníky galerie také studenti ?

Jsem ráda, že patří, hodně tomu napomáhá právě propojení galerie s provozem knihovny. V této souvislosti chci připomenout výstavu studentů Radmily Vaňkové Hrátky s knihou. Prostřednictvím působivé instalace knižních objektů se jim podařilo jedinečným způsobem rozvinout  komunikaci mezi galerií a knihovnou. Radmila Vaňková a Radmila Pánková mi v posledních letech také ochotně pomáhají při instalacích dětské tvorby.

Jak probíhají doprovodné akce v Místní knihovně ? Zaměřuješ se na určitou oblast nebo spíše na pestrou skladbu různých činností ?

Místní knihovna v Raškovicích má téměř stoletou tradici. Vznikla v roce 1909, v době založení čtenářsko vzdělávacího spolku Palacký. V současné době je obohacena Malou galerií a Památníkem Raškovic, s kterými vytváří organický celek v jednom společném prostoru, o který pečuji. Specifikum mé práce spočívá právě v prolínání všech tří oblastí. Pomáhá mi také propojení prostor s mateřskou školou a blízkost základní školy, pro které pořádám pravidelné besedy o literatuře i lidových tradicích.  Oblíbené jsou cestopisné přednášky, např. s raškovickým  rodákem Josefem Nitrou, spolupráce s Klubem důchodců, ale také literárně hudební večery, hudební i dramatická vystoupení v rámci vernisáží  apod. V letech 1996 - 2002 se v Klubu Harmonie konala pravidelná setkávání s přednáškami zaměřenými na zdravý životní styl.

Řadu let ses věnovala také dětskému divadlu.

Divadlo mě okouzlilo a nasměrovalo mé zájmy už za dob studií. Dramaturgická a režijní práce s dětským divadelním souborem  se stala po určitou dobu neoddělitelnou součástí mé práce. Bylo to v letech 1986 -1990 a 1996 -2002, kdy jsme pořádali  každoročně představení. V poslední době se starám také o zajišťování zájezdů do Národního moravskoslezského divadla v Ostravě.

Zvláštní postavení v programu galerie si získávají výstavy v adventním čase. Myslím, že se ti podařilo navázat na tradici, která v lidech dokáže navodit niternější spřízněnost.

Adventní výstavy přinášejí hluboké vnitřní prožitky. Některé byly laděny až mysticky. Tanec srdce, obrazy Lenky Kovalové, výstava fotografií   Miroslava Lyska Advent zahájená v roce 2003 ThDr. Josefem Hromádkou, následovaly An-děly se věci. Mimořádná byla vernisáž výstavy studentů Radmily Vaňkové – voskové batiky na křesťanské motivy, při níž pěvecký sbor Gymnázia Petra Bezruče ve Frýdku -Místku nádherně rozezněl prostor Malé galerie.

Ke všem tvým činnostem je zapotřebí odvaha, jistá tvrdohlavost a energie, která se

přelévá a proudí dál, a také víra v ono přelévání..

Měla jsem to štěstí, že jsem mohla čerpat z osobních, přátelských vztahů, že stále spolupracuji se

skutečnými osobnostmi, které formují můj vztah k práci, stále mě inspirují a podporují. Naplňují moji víru, že umělecké dílo je vyznání, jímavější než jakékoli jiné, že setkávání s uměním člověku přináší hlubší obohacení, než si je schopen uvědomit.

Možná i proto jsi první výstavu v Malé galerii věnovala malíři Janu Zrzavému, který je ti blízký nejen jímavou hloubkou svých obrazů, ale také poznáním, k němuž Malá galerie celým desetiletím své existence přesvědčivě směřuje : umění vyrůstá ze života a pro život je určeno.

 Deset otázek k desetiletí Malé galerie. S Marií Zemanovou hovořila Dagmar Čaplyginová

Výtvarné práce žáků ZŠ Raškovice..Svět očima dětí